Pokud jste četli článek o mém třetím trimestru, tak už víte, že jsem týden přenášela. Poslíčky jsem párkrát zažila, ale vždy jsem je zaspala. Po různých pokusech o vyvolání porodu s pomocí babských rad jsem si nechala od doktorky udělat hamiltonův hmat. Ten, zdá se, zabral a já cca 60 hodin po zároku začala rodit. Čekala jsem, že kontrakce začnou v noci, že mi bude pak celý den mizerně a postupně se rozrodím. Nakonec to dopadlo úplně opačně a celý den rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že by se mi ten den měla narodit dcera.
Z domu za 10 minut
Celou neděli 19. července mi bylo dobře. Byli jsme u dědy a babičky na grilovačce a ještě se všichni smáli, že se musím přejíst, aby to malou vyhnalo ven. Povídali jsme, já se šla projít po zeleninových záhoncích, pak jsem dopustila kravám vodu a asi od 4 odpoledne už jsem jen seděla doma v klidu. Okolo sedmé jsme s manželem leželi v posteli a koukali na můj instagram. Zkoušeli jsme z nudy v aplikaci různé kravinky 😁. Najednou mi v 19:15 něco ruplo v podbřišku. Opravdu jsem měla pocit, že to lupnutí snad muselo být slyšet. Trochu to zabolelo, ale následovala ostrá bolest trvající asi půl minuty. Rychle jsem se slovy "au, au" vyskočila z postele, s tím, že to musím rozchodit. Manžel hned vyskočil a začal "tak už? jedem!". Já ho hned usadila, že jde beztak zas jen o poslíčka a spíš jsem byla i vzteklá, že on se převléká a se smíchem stále opakuje, že jedeme. Ani jsem nestihla vyjít z ložnice a přišla další kontrakce. S námahou jsem se doplazila do koupelny a začala si napouštět horkou vanu. Vlezla jsem do vany, ale ani jsem nedosedla a přišla další kontrakce. Rychle jsem vylezla a už jsem tušila, že to asi porod je. Každopádně se mi bolestí skoro hnaly slzy do očí a já zavelela, že tedy jedem. Protože i kdyby to porod nebyl, tak bolesti jsou tak silné, že to doma nevydržím.
Cesta do porodnice - nejdelších 30 minut mého života
Cestou jsem už opravdu skučela. Nemohla jsem pořádně sedět, jak mě braly křeče do podbřišku. Manžela jsem se snažila popohánět, ale on se bál na to šlápnout, protože byl podvečer, jeli jsem lesem a sluníčko nám svítilo přímo do očí. V mobilu jsem měla aplikaci na měření kontrakcí. Stačí mačknout při začátku a při konci kontrakce. Po čtyřech kontrakcí vám aplikace řekne, jestli už je čas. Já měla kontrakce trvající asi 50 vteřin s přestávkami asi 2-3 minuty. Takže aplikace okamžitě vyplivla nápis "zavolejte si sanitku". Asi 10 minut před porodnicí mi praskla voda. To skutečně nejde nepoznat. Byl to silný proud a já zcela zmáčela svůj těhotenský pás, svoje šaty a trochu i sedačku (pás se dá naštěstí vyprat). Do porodnice jsem došla po svých, v nemocnici se mi nějaký doktor snažil vnutit křeslo, ale já odmítla. Vyjeli jsme do patra a manžel zazvonil na porodní sál "Dobrý den, manželka rodí". Brzy vylezla asistentka a povídá "prosim, já jsem vám nerozuměla"😀(jako co jinýho bychom asi chtěli?!)
První doba porodní
Co se dělo hned na začátku s manželem nevím, ale asi podepisoval papíry ohledně covidu, přítomnosti u porodu a převlékal se. Mě odvedli do přípravny, daly mi košilku a náramek a snažily se mi natočit monitor. Já ale prakticky nemohla sedět. Takže jsem pořád vyskakovala a hekala. Kontrakce už byly asi po minutě, minutě a půl. Naštěstí brzy přišla doktorka. Ta byla naprosto skvělá. Znala jsem jí už z poraden a byla jsem ráda, že to bude právě ona, kdo mě odrodí. Prohlídla mě a řekla, že jsem otevřená na 4 centimetry. Byl mi nabídnut epidural a já ho přijala. Sice jsem se ho moc bála, ale bolesti byly opravdu velké a strašně rychle po sobě. Nedokázala jsem si prostě představit, že tohle je teprve začátek. Odvedly mě tedy na sál. Já se strašně vzpírala a při bolestech zatínala celé tělo. Doktorka ze mě byla docela nešťastná, neustále mi říkala, že se musím uvolnit a že miminku tohle nedělá dobře. Měla jsem problém při kontakcích dýchat a cítila jsem, jak se mi motá hlava a mlží vidění, i jak mám problém zcela vnímat povely asistentek. Brzy přišel anesteziolog (při mém štěstí to byl zas mladý hezký kluk :D). Zeptal se mě jestli nemám nějaké nemoci krve, alergie atd. Upozornil mě, že epidural není nic příjemného. Já se trochu vyděsila a v pauze mezi kontrakcemi jsem poznamenala, že jsem si myslela, že to bude pod lokální anestezií. On mi odpověděl, že to ano, a že horší než ty kontrakce to jistě nebude. Vydesinfikoval mi tedy celá záda a pak jsem cítila, jak mi píchá anestetikum do zad. Nejprve jsem cítila trochu bolestivý tlak do jedné půlky zad, pak do druhé. Každopádně se to dalo úplně v klidu vydržet. Doktor taky počkal se zákrokem na dobu mezi kontrakcemi. Asistentka mi držela nohy a hlavu, abych měla pěkně kulatá záda. Epidural sebou nenese mnoho rizik, ale nesmíte cuknout. Pak mě nechali být a přišel manžel. Následujících asi 30 minut jsem zvládala v klidu ležet na zádech a kontrakce už se mi dařily prodýchávat. Neskučela jsem a nehekala. Jen dýchala. Takže epidural asi trochu zabral. Panu doktorovi jsem se omlouvala, že to tak prožívám, a on mě uklidňoval, že to je v pohodě. Že mu kolikrát ženy nadávají do velmi sprostých jmen a řvou, ať už jim tu látku už konečně píchne :)Taky jsem se pana doktora snažila přesvědčit, že ty kontrakce asi nejsou slabší, ale že už jsem si na tu bolest zvykla a proto to zvládám. Na to on se jen ušklíbl, že spíš zabralo to anestetikum :)
Druhá doba porodní
Když jsem si tedy asi 30 minut jen tak seděla, v kontrakci dýchala a mimo kontrakce si povídala s mužem, přišla doktorka, že je čas zas změnit polohu. Já jsem prostestovala, že takhle mi je fajn, ale ona, že bych měla zkusit sprchu nebo chodit. Tak jsem souhlasila. Šla jsem s mužem do sprchy, ale přišla kontrakce, musela jsem se opírat o manžela a jen křičet bolestí. Přišla asistentka a já vyjekla, že do sprchy nejdu, že budu jen chodit. Chodila jsem asi minutu a zas přišla kontrakce, až jsem se neubránila hlasovému projevu. Teď přišla asistentka i s doktorkou. Ta mě vyšetřila a usoudila, že už jsem otevřená na 10 centimetrů a jen zaniká lem. Šlo se tedy hned zase zpět na sál. Tam už jsem měla opravdu velké bolesti. Ptala jsem se, proč proboha nepomahá ten epidural. Ale asistentky mi odpověděly, že ve druhé době porodní už epidural moc nepomůže. Na zádech mi bylo lépe, takže mě začaly přesouvat na bok. Já hekala, že to je mnohem horší, ale paní doktorka mi říkala, že čím nepříjemnější to je, tím spíš jde právě miminko ven, a že to bude rychlé. Při každé kontrakci do mě paní doktroka sahala a obkružovala mi východ pro miminko. To mi docela pomáhalo, protože jsem cítila, kolik už tam je místa a věřila jsem, že zvládnu miminko vytlačit. Během posledních dvou kontrakcí před tlačením navíc moje tělo dvakrát nebo třikrát dostalo takovou podivnou dávivou křeč. Přišlo mi to podobné, jako když zvracíte a tělo se chová tak nějak samo, bez ohledu na vaší vůli. Když jsem sebou takhle zaškubala, tak asistentky volaly pomalu sláva a utěšovaly mě, že už to bude. Moje tělo totiž asi samo začalo tlačit. Z lehátka udělaly křeslo, já si dala nohy do kozy. Vysunuly mi i madla na ruce, že se jich mám při tlačení držet. Poloha sedolehu mi kupodivu docela vyhovovala. Tlačit jsem uměla z kurzu. Takže jsem se vždy při kontrakci zhluboka nadechla a zatlačila, předýchla a zatlačila. Na jednu kontrakci jsem to stihla třikrát. Po každém zatlačení jsem vydala ohromný skřek, jak jsem ventilovala bolest, sílu, tah a docházející vzduch. Asistentky se mi snažily nasadit kyslíkovou masku, ale já ji sklepávala a už bylo hlavně pozdě. Při další kontrakci jsem na tři zalačení malou dostala ven. Napřed jsem cítila jasně špičku hlavičky, pak obličejček a nakonec obrovskou rychlostí letící zbytek těla. Pamatuju si, že i během kontrakce a tlačení jsem někde vzadu v mozku slyšela svůj vyděšený hlas, jak se diví, že se dokážu takhle roztáhnout. Ve 23:16 byla malá na světě. Tedy 4 hodiny od první kontrakce ještě doma.
Mimochodem před porodem jsem nedostala klistýr. Ale hlavně se, dámy, nestyďte nebo netrapte. Já se neustále omlouvala za všechny své fyzické i hlasové projevy a všem to bylo úplně fuk. Jen mě chválily a podporovaly.
Třetí doba porodní
Skoro pořád jsem měla zavřené oči. Teď, když jsem je otevřela, byla přede mnou sestra a držela miminko. Už v té chvíli byla malá krásná, jen trochu od krve a s modrým otokem na špičce hlavy (ten zmizel do rána). Jasně jsem cítila tlustou pupeční šňůru, kterou teda bohužel přestřihla doktorka. Sestra mi se slovy "je to holčička" dávala malou na břicho, ale mně se klepaly nohy i ruce a je jsem říkala, že mě vše bolí. Sestra se tedy zeptala jestli může malou odnést na umytí a já ji řekla "prosim vás, buďte tak hodná" :D Manžel šel s ní dozadu a já slyšela jak ji váží, měří a oblékají. Mezitím jsem se dávala dohromady z toho šoku. Doktorka mi řekla, ať zatlačím, a vytáhla ze mě placentu. Ta byla hezká, i já si ji prohlídla. Pak začalo šití. Bohužel jsem zatlačila tak silně a malá vyšla tak rychle, že jsem se potrhala, jak to šlo. Ale naštěstí jsem si neponičila ani řitní otvor ani močovou trubici. Přišel nějaký asistent a přidal mi ještě anestezii do zad a ještě jsem dostala lokálku. Přesto jsem šití někdy i cítila. Nebylo to příjemné, ale rozhodně se to dalo vydržet. Paní doktorka mě šila si 20 minut. Manžel zatím seděl vedle v křesle a choval malou. Po zašití jsem byla ještě více než hodinu na sále a chovala jsem si malinkou. Manžel jel asi po dalších 30 minutách domů. Už byly skoro 2 ráno a musel druhý den do práce. Pak mě asistentka odvezla do sprchy. Začala jsem se oplachovat, ale najednou se mi zamotala hlava, chtělo se mi zvracet a co hůř, přestala jsem slyšet. Asistentka přišla právě včas. Řekla jsem ji, jak se cítím. Okamžitě mě posadila a mně se začalo dělat zase dobře. Dětská sestra mi přinesla malou, jestli ji chci k sobě, ale já řekla, že asi ne. Opravdu jsem se bála, že když bude brečet, tak já se ani nezvednu a nebo se zvednu a padnu na ní. První noc jsme tedy strávily odděleně. Spala jsem asi jen hodinu a půl. V šest ráno už jsem si ji ale byla prohlídnout na sesterně. A od té doby jsem matka :)
Čím víc nad svým porodem přemýšlím, tím spíš ho považuju za hezký. Byl rychlý, že by mi ho mohla leckterá závidět, ale zas o to bolestivější. Porodní plán jsem nestihla ani vyndat, i když jsem ho měla. Ale nakonec jsem byla se vším spokojená i tak.
Porodní plán vs. realita
Jak říkám, porodní plán jsem nestihla nikomu předat. Nicméně měla jsem ho připravený. V plánu jsem uváděla své údaje, že chci nadstandartní pokoj (ty byly pochopitelně plně obsazené), jak se bude jmenovat malá, že chci otce u porodu. Dále jsem psala, že nechci primárně žádné tišíčí prosředky (haha, epidural okamžitě), že nechci preventivní nástřih hráze (haha, celá jsem se potrhala), že chci možná zkusit jinou polohu než sedoleh (haha, rodilo se mi v něm krásně), a že chci po porodu plný bonding (hahaha, oni mi malou dát chtěli, to já ji nechtěla). Takže dámy, porodní plány si pište, ale třeba je ani potřebovat nebudete a snažte se také trochu ustupovat personálu a nedělat zbytečné scény. Oni tam jsou od toho, aby vám i miminku pomohli.
Můžete si i vymýšlet
V Písecké porodnici zvládnou ale i náročnější maminky než jsem já. Mně se až asistentky a doktorka smály, že takhle nenáročnou maminku, tam už dlouho neměly. Říkala jsem, že "nechci žádné smrady do lampy", ani hudbu ani masáže. V této porodnici ale maminkám nabízí volbu barvy porodního sálu (do červenofialova, nebo modrozelena), aromaterapii, muzikoterapii, sprchování (vanu ale ne), epidural nebo rajský plyn za příplatek, velký míč, masážní prostředky, polohovací křeslo na sále, kde můžete rodit snad v jakékoliv poloze. Rozhodně byli velmi vstřícní a ochotní. Bonding je samozřejmostí.
Nejčastější otázky
Spolužačky a nerodící kamarádky se mně ptaly na některé věci ohledně porodu. Některé otázky, samosebou ty nejintimnější, se opakovaly často.
Jak je to s ochlupením u porodu?
S těhotenským bříškem se dost špatně holí kdekoliv, natož tam dole. Takže jsem oholená nebyla. Čekala jsem, že mě oholí, ale neudělali to. Ono prý záleží kolik chloupků a kde přesně je máte. Pokud jich nemáte mnoho a na místech, kde to nevadí, tak vás ani neoholí.
Jak je to s únikem stolice?
Jo, pravděpodobně se pos... V pánevním dnu totiž není tisíc svalů, aby pochva měla svůj, konečník svůj atd. Prostě je to jeden sval, jeden tlak. Takže při porodu tlačíte jako když jste na velké. Někdy se stihne dát klistýr, ale ani ten nemusí spasit všechno. Někdy je to i horší než lepší. Každopádně ani porodníkům ani asistentkám to nevadí. Jsou na to zvyklé. Pokud se stane nehoda, normálně vás okamžitě utřou a nic se neřeší. Vy si to můžete vyčítat a stydět se, ale stejně s tím nic neuděláte. Takže na to zkuste prostě nemyslet. Vyleze to to tak jako tak....všechno.
Jak je to s únikem moči?
Tak to už vůbec neřešte. Navíc pokud se vám na sále chce a už nemůžete odejít, tak si řeknete a asistentka vás vycévkuje. To nebolí.
Opravdu se to roztáhne?
Jo, roztáhne. Sama nechápu jak je to možný. Hormony, tlak nebo něco z vesmíru...ale prostě, i když je ta dirka malá, tak se tam ta hlavička prostě vejde a roztáhne se to.
Bolí to roztažení?
Mně to nebolelo. Většina žen říká, že to nebolí, protože je to takový tlak, že je celé místo odkrvené a proto ani nebolí nástřih. Ale je pravda, že já byla pod epiduralem, takže jsem cítila spodek omezeně.
Může se žena roztrhnout?
Jo, úplně snadno. Já ani nemasírovala hráz, ani jsem nezkoušela balónek a potrhala jsem se. Ale je pravda, že jsem měla hodně moc rychlý porod a samotné tlačení bylo velmi rychlé a intenzivní, takže jsem snadno popraskala. Doktorka nestihla ani udělat nástřih. Těžko říct, co je lepší, jestli nástřih nebo potrhání. Obojí má zastánce a odpůrce. Já se potrhala vně i venku. Šití je nepříjemné, ale dá se to přežít. Ač to může vypadat šíleně, už při odchodu z porodnice byla poranění o 100% lepší než ráno po porodu, kdy jsem na to nemohla ani myslet. Po několika týdnech se poranění zcela zahojí. Samosebou se také vůbec poranit nemusíte. Každá jsme jiná.
Může se žena u porodu bolestí pozvracet?
Jo a prý se to stává. Mně bylo to teda dost na zvracení, ale nakonec jsem to ustála. Každopádně jsem manžela nutila, aby mi neustále nosil misku na zvracení, kdyby náhodou. Ten pocit na zvracení způsobuje kombinace bolesti, strachu a taky to, když špatně dýcháte a mozek nedostává dostatek kyslíku.
Křičí se u porodu?
Každá z nás snáší bolest jinak. Já popravdě ke konci už opravdu křičela vždy, když byla kontrakce na vrcholu. Nebyl to přímo vřískot, ale hekala jsem, sténala. Nemohla jsem prostě jinak. Někdo to zvládne jen s dýcháním. Ale za svůj pobyt v nemocnici jsem asi třikrát slyšela v noci na chodbě pořádný řev. Někdo to tak má. Porodníci jsou na to zvyklí (i na nadávky). Když si musíte ulevit, tak to prostě udělejte. Jen se snažte poslouchat, co vám říkají a konat podle toho. Nesmíte se nechat bolestí úplně pohltit.
Opravdu to tak bolí?
Bolí to hodně. Je zajímavé, že to bolí jen při kontrakci. Mimo kontrakce bolest opravdu necítíte. Já už pak hekala pořád, ale jen z toho, že kontrakce šly rychle po sobě a já prodýcháva v pauzách ten šok z té předchozí kontrakce. Díky tomu asisitentky pomalu nevěděly, kdy tu kontrakci mám. Bolest je napřed pár vteřin jako velmi silná menstruační křeč a pak na vrcholu jsem měla pocit, že mi někdo bodl tupý kolík hluboko do podbřišku. Někdo cítí silné bolesti i v kříži, to je snad prý ještě horší. Mě bolel skutečně jen podbřišek. Hned jak je miminko venku, bolest je okamžitě pryč.
Jak může pak žena chtít další děti?
Hormony opravdu fungují tak, že si brzy tu bolest jen těžko vybavíte se vším všudy. Brzy už jen víte, že to bolelo, ale nevíte přesně vlastně jak. Každopádně za to krásné stvoření to stálo. A nebylo by špatné si to zažít znovu, když na konci je taková odměna....tak funguje ženský mozek. A je to dobře, jinak bychom asi vyhynuli :D
V příštím článku budu zase rozebírat šestinedělí.
Jaký byl váš porod? Měly jste nějaké alternativní požadavky? Vyšly vám ve všem vstřict? Jak dlouho jste rodily?
Komentáře
Okomentovat